Martina Kovářová
Martina Kovářová absolvovala tříleté bakalářské studium na Masarykově univerzity v Brně – obor psychologie v kombinaci se sociální politikou a sociální prací. Má tři děti. V Iskérce začala s individuálními rozhovory a individuálními plány, dělala klíčového pracovníka jednotlivým klientům. Nyní je zapojena do projektu OKD, kde se zaměstnávají lidé s duševním onemocněním. „Mým úkolem je pomáhat a podporovat je v práci i v případných konfliktech nebo nějakých těžkostech. Pomoci těmto lidem znovu „nastartovat“. Spolu se dvěma kolegy vedu také kurz Uzdrav se sám (převzato z nizozemské organizace Stichting De Boei). Cílem kurzu je pomoct účastníkům postavit se opět na vlastní nohy. Přála bych jim poznat vědomí, že každý má ve společnosti své místo a je pro společnost důležitý a hodnotný – má co nabídnout,“ říká Martina Kovářová.
Ona sama vnímá práci nejen jako zdroj financí, ale také jako aktivitu, která s sebou přináší mnoho přidaných hodnot. Chodit do práce přece také znamená mít pravidelný režim, poznávat nové lidí, pracovat v nějakém kolektivu, zažívat přátelské vztahy, učit se nové dovednosti, zažívat pocit úspěchu. Proto si myslí, že práce je jeden ze způsobů rehabilitace. „Vnímám jako velmi pozitivní, že v Iskérce si uživatelé o mnoha věcech rozhodují sami, zároveň ale musí nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Možná dělají nějaké chyby, ale i to k životu patří,“ hodnotí atmosféru Martina Kovářová.
Monika Kašparová
Monika Kašparová je asistenka řízení mezinárodního projektu „ S De Boei do sociální firmy“. Baví ji práce s lidmi a pro lidi, vytváření míst a zázemí, kde se lidé mohou setkávat, pospolu něco vytvářet a pracovat. Kde každý má prostor najít si svou vlastní roli, být za ni zodpovědný. To cítí v současné době jako velmi potřebné. „Iskérka má dobrý cíl a záměr. Při práci zde jsem se naučila být citlivějším a trpělivějším člověkem, dostala jsem možnost projevit svou ochotu pomáhat a naslouchat a také náhled na to, že nikdo není úplně zdravý a že také vždy existuje možnost uzdravení. Uzdravení nevnímám jako plnou nápravu fyzického či psychického stavu, ale pochopení nemoci a umění s tímto handicapem vést kvalitní život,“ svěřuje se Monika Kašparová.
Jako jednu z nejsložitějších a nejnáročnějších věcí v práci vnímá psaní žádostí o grant a získávání financí, aby Iskérka mohla fungovat tak, jak to lidé potřebují. Dobře ví, že v tvořivých dílnách či při rehabilitační práci se sejde občas den, kdy toho jistě pracovníci mají až až. „Ale je tu jeden z nejlepších pracovních kolektivů, se kterým jsem kdy spolupracovala (uživatele Iskérky nevyjímaje). Všichni klienti spolupracují tak, jak nejlépe umí. A často jsem pozitivně překvapena. Někteří jsou opravdu moc milí lidé. Takže po práci mám sílu i chuť věnovat čas další tvořivé činnosti, ať už v ochraně přírody či v praktikování cvičení a bojového umění Tai – chi chuan.“ pochvaluje si Monika Kašparová.
Pavel Fejfar
Pavel Fejfar je manager mezinárodního projektu „S De Boei do sociální firmy“
„V Iskérce se mi líbilo klima a přátelská atmosféra a také nadšení pro tuto práci, proto jsem před dvěma roky přijal nabídku podílet se na společném projektu s nizozemskou nadací. Myslím si, že do určité míry je psychicky nemocný téměř každý, protože tato doba klade na každého vysoké nároky. Všelijakých problémů máme během života všichni poměrně dost. Proto škála psychických stavů je velmi široká. Na převážné většině lidí to člověk nepozná, že mají nějaké psychické onemocnění a léčí se. Rozhodně nemají žádnou nálepku na čele. Avšak nejenom u psychického onemocnění, ale i u mnoha dalších nemocí se klade malý důraz na prevenci. Určitě by se velmi vyplatilo, kdyby se peníze dávaly především do prevence, aby se všem těm civilizačním onemocněním předcházelo, včetně psychických onemocnění,“ říká Pavel Fejfar.
Miroslav Kadlubiec
Již několik let se v neziskové organizaci Iskérka v Rožnově pod Radhoštěm zabývá individuálními rozhovory, věnuje se také konzultacím ve filosofických, psychologických a sociálních otázkách. Individuálně vyučuje anglický jazyk a reálie anglicky mluvících zemí. Sám tomu říká spolužití, protože Iskérka je jako mnoho podobných organizací určená k tomu, aby lidé spolužili, alespoň v tom rozsahu, který je jim vymezen, nebo který si stanoví. „Nejdůležitější u této práce je upřímnost a poctivost. Na těch dvou zásadách si trvám, věci se mají dělat opravdu s poctivostí, s otevřeným srdcem, jinak to není nic jiného než hra. Práce mi přináší pocit smyslu, protože každé lidské činění, každá práce by měla mít nějaký smysl. Pokud jej nemá, tak přináší naopak nespokojenost, nejistotu. Když mám to štěstí, že mne práce ještě navíc baví, je to velký benefit,“ vyznává se Miroslav Kadlubiec.
Autor: Dana Mičolová