Podílím se na obnově duševního zdraví našich pacientů
Při pobytu v Psychiatrické nemocnici v Opavě jsem poznala klinického psychologa Libora Kundratu, který zde už třináctým rokem pracuje v otevřené koedukované stanici pro doléčování, rehabilitaci a resocializaci pacientů s psychotickou zkušeností, a požádala ho o rozhovor.
Vždy jste pracoval tady v Opavě?
Ne, ale to bylo mimo obor psychologie. Za minulého režimu jsem pracoval i v dělnických profesích, na ocelárně v někdejším NHKG, dneska je to ARCELOR MITAL, a také jako dřevorubec v lese.
V čem spočívá práce psychologa?
Jsem klinický psycholog, takže pracuji ve zdravotnictví. Mým stěžejním úkolem je podílet se na obnově duševního zdraví našich pacientů psychologickými prostředky, a to buď formou různých psychoterapií a psychoterapeutických přístupů. Mým úkolem je také dělat diagnostiku, pokud ošetřující lékař – psychiatr potřebuje upřesnit diagnózu pacienta. Pak s pacientem pracuji s pomocí různých diagnostických metod (například to, co zná veřejnost jsou psychotesty). Také pomáhám při posouzení práceschopnosti pacienta.
Jak se díváte na osvětu širší veřejnosti na téma psychických diagnóz?
Tak pořád ještě nějakým způsobem kolem psychických poruch, zejména psychotických diagnóz, panuje spousta špatných a zkreslených informací a ani ta osvěta ve sdělovacích prostředcích není na patřičné úrovni. Často je to spíš honba za různými senzacemi, takže se ve sdělovacích prostředcích objevují hlavně problémy, které vyplývají z psychické poruchy. Například když se člověk s vážnou duševní nemocí, jako je psychóza, dopustí nějakého protiprávního a protispolečenského jednání. Mnohdy se tím ve společnosti vytváří pocit, že tito jedinci jsou pro společnost nebezpeční. Ale statistiky ukazují, že lidé trpící duševní nemocí páchají mnohem méně trestné činnosti nebo protispolečenského jednání než tzv. „zdravá populace“. Takže já bych byl raději, kdyby se ve sdělovacích prostředcích objevovalo více objektivních informací a zároveň takových edukativních – tzn., které by mohly veřejnost nějakým způsobem vzdělávat. Ale jsou už nějaké vlaštovky, třeba dokumentární seriál 13. komnata nebo se objevily pořady zaměřené k duševním nemocem s názvem Diagnóza.
Jaký máte návrh, jak tuto osvětu šířit?
Největší dopad na společnost má dneska televize, rozhlas, internet atd. Potom různými odbornými přednáškami. U nás to děláme tak, že máme tzv. rodinnou komunitu, kam zveme rodinné příslušníky a známé našich pacientů. Zde se můžou seznámit, co to je vlastně duševní nemoc a jak jí předcházet.
Jakou roli hraje psycholog na schůzkách psychiatrického týmu?
Psycholog je součástí týmu. Scházíme se jako kolegové a zároveň můj hlas je hlasem poradním tzn. jedním hlasem z tohoto týmu. Takže nemám žádnou rozhodující roli ani zároveň nějakou nepatrnou roli. Naše práce je zejména týmová, není to otázka jenom psychologa nebo psychiatra.
Co víte o tzv. PEER pracovnících? Jak jste nakloněn tomuto novému pracovnímu přístupu?
Abych se přiznal, tak zhruba vím, o čem je ta práce, ale s žádným PEER pracovníkem nespolupracuji. Při své práci se spíše setkávám, a také s nimi aktivně spolupracuji, s pracovníky různých občanských sdružení, kteří poskytují následnou péči našim pacientům.
Co si představujete pod pojmem multidisciplinární týmy a kdo všechno v tomto týmu pracuje?
Je to tým lidí, kde jsou jak odborníci – psychiatři, psychologové, psychoterapeutické sestry, tak i lidé z různých občanských sdružení, které pomáhají našim pacientům po propuštění. Může to být i někdo z laické veřejnosti případně někdo z příbuzných nebo blízkých duševně nemocných a viděl bych tam i zástupce města nebo obce, ze sociálních složek. To bych viděl jako tým, který by mohl nejenom pomáhat pacientům, ale i zkvalitňovat další věci kolem.
Autor: Dana Mičolová